Tomáš Bursík, zaměstnanec Archivu bezpečnostních složek Ministerstva vnitra ČR, nejenže napsal informacemi nabitý, fundovaný, čtivý text, ale navíc vydoloval ze složek dopisy generálnímu tajemníkovi OSN psané v několika jazycích dvanácti statečnými ženami, vězněnými v nelidských podmínkách, jejich stížnosti a záznamy výslechů (výslech je v komunistickém slovníčku té doby samozřejmě krycí jméno pro mučení), nevyslyšené žádosti o milost, doklady o promarněném čase, protestních hladovkách a následných trestech. Obrazová dokumentace (ofotografované dopisy aj. zaujímají téměř 100 stran) mluví za vše.
Text je velice zajímavou sociologickou studií – mnoho vypovídá o monotónnosti vězeňského života, o brutálních dozorcích, o zákazu akademické a jakékoli intelektuální práce, o nesplnitelných normách a neexistenci volného času, ve kterém se pak ty normy doháněly. Přítelkyně z domu smutku Evy Kantůrkové působí ve srovnání s popisovanými osudy skoro jako melodramatická telenovela. "Za každý přestupek, jako například nahlédnutí z okna, sednout na kavalec, mohl následovat trest KOREKCE. Korekce byla mokrá, tmavá, bez větrání, cementovaná podlaha, bez lůžka, takže pobyt v ní zanechal stopy na zdraví." Zde některé ženy trávily své dny – s myšlenkami na to, co se asi venku děje s jejich rodinami.
Když jsem si četla protokoly o výpovědích, padl na mě hrozný smutek. Představím si profesorku Růženu Vackovou, někdejší poslankyni Fráňu Zeminovou a všechny ty ostatní ženy, jak asi musely trpět – nejdřív, když je mučili s hlavami v kýblech s vodou, když pod kopanci potratily, když jim nadávali do židovských kurev (Vlastě Charvátové), a pak když zjistily, že žádné oficiální stížnosti nepomáhají a že budou i nadále jíst teplé jídlo jen jednou za tři dny a pít vodu z klozetu (pokud měly to štěstí, že na cele nějaký byl). Je strašné, když si uvědomím, že se to mohlo stát nějaké ženě, kterou znám. A je ještě strašnější, že jsou v téhle republice stále lidé, kteří volí duchovní následovníky (dá se vůbec použít výraz "duchovní" v souvislosti s tímhle svinstvem?) poválečných a normalizačních komunistů.
Knížka vyšla v nákladu 3 000 výtisků a je neprodejná; podle editorky Pavlíny Zápotocké však byla zaslána do desítek veřejných institucí a každý zájemce ji může získat v budově pražského ÚDV. A ještě lépe uděláte, když si pro knížku osobně zajdete v úterý 13. 3. do knihkupectví Academia na roh Vodičkovy ulice a Václavského náměstí, kde se od 17:00 koná prezentace (a ve čtvrtek 29. 3. následuje autorská prezentace na Kampě v Kavárně Modrý mlýn, v 18:00). Snad přijdou i některé z žen, které to všechno přežily. Klobouk dolů.