Protože Kalifornie, kde se právě nacházím, je státem s nejvyšší koncentrací národních parků v celých USA, mohla jsem si vybrat, v kterém z nich strávím Díkůvzdání. Jen jsem musela přísahat, že nebudu trvat na nocování ve stanu (což podpořil i fakt, že se při nevinné taškařici Matthewovi nějak zlomilo zápěstí; doteď jeho spolupracovníkům musím vysvětlovat, že nešlo o domácí násilí pod vlivem vlny evropského antiamerikanismu). Ze San Francisca jsou brány sedmisetpadesátitisíciakrového parku vzdáleny čtyři hodiny jízdy (i se sádrou na řidičově pravé ruce). Ubytovali jsme se u západní brány parku v předražené Yosemite View Lodge, v pokoji s terasou a výhledem na řeku Merced a taky s přehřátou vířivkou plnou chloru, po jejímž užití se mi sloupaly poslední zbytky andaluského opálení.
První den jsme vyšplhali jen na vodopády Vernal Falls, neboť se stmívalo před pátou a ani s nejlepšími čelovkami Tikka (proč tak moc miluju některé své věci? jak to ty firmy dělají? kterému typu marketingové zbraně jsem podlehla? myslíte, že mi firma Petzl za tuhle zmínku zaplatí? moc bych si to přála…) jsme nechtěli riskovat.
Díkůvzdání jsme oslavili sendvičem s hořticí, poněvadž jsme zapomněli rezervovat místo v jakékoli restauraci a všude bylo natřískáno, většinou neobyčejně obézními ženami pejorativně nazývanými hoggies. Díkybohu se všichni ti lidé v dalších dnech nepřesunuli do hor; zřejmě stále sedí nad umaštěnou pizzou. Na cestách jsme naštěstí nepotkávali víc než tak dvě desítky lidí denně, neboť jsme si úmyslně vybírali zabijácky dlouhé treky s nejistým koncem. Třeba třetí den, který vedoucí lyžáků a letních táborů vždy prohlašovali za kritický a odpočinkový (už si nepamatuju, jestli to říkali proto, aby se mohli s flaškou rumu zavřít na pokoj), jsme vyběhli jako srnky do osm mil dlouhého stoupoklesání: na vodopády Nevada Falls, kde mě blonďatá krasavice požádala o kus čokolády a z následující konverzace vyplynulo, že je to Slovenka Ria žijící dole v San Diegu. Padly jsme si do náruče ako rodne sestry – veď ona pozná všetky tie slovenske hory, po ktorých som ako dieťa chodila s tatkom 🙂
Načež jsme od zřejmě nejznámějšího yosemitského vrcholu, nebo spíš půlvrcholu Half Dome (něco přes 2500 m.n.v.) seběhli do údolí a vystoupali na vyhlídku Glacier Point. Měli jsme to akorát, zrovna se stmívalo. Ten den byl úplněk, takže bylo všude spousta aut a stativů s kamerama a foťákama a nám bylo jasné, že nás někdo hodí dolů do základny, kde jsme parkovali (4 míle strmě dolů, 25 mil objížďkou po silnici). Taky že jo: hned druzí, kterých jsme se zeptali. Velký auto s devíti lidma a že prej zastavíme na vyhlídce kousek dál od hlučícího davu. Zastavili jsme, popolezli do volné přírody, načež se na nás zpod kamene vyvalil medvěd (americký medvěd černý, který má ve skutečnosti hnědou barvu). Chvíli trvalo, než nám došlo, že my i úplněk jsme mu ukradení a že ho můžeme v klidu fotit. Dojeli jsme za družného hovoru, byli to zajímaví lidi a věděli, kde je Česká republika, což jeden po všech těch dotazech na Čad a Čečnu, případně Čukotku nebo jinou část někdejšího SSSR vždycky ocení.
Prošli jsme i háj obřích sekvojí, které jsou prý nejstarším živým organismem na zemi – dožívají se až tří tisíc let. Za předplatné časopisu Wildlife (nebo to byla Sierra? každopádně tohle je další nepříliš dobře skrytá reklama) jsme dostali dalekohled, kterým jsme pozorovali třeba brkoslava, Stellerovu sojku, co má nebesky modrej zadek, a hejno salašníků horských, kteří jsou modří celí. Na benzínce nás pak oslovili dva vykrmení krotcí krkavci (prej co si dáme). Párkrát jsme z několika málo metrů vyplašili mule-deers (jelence ušaté, kteří mají oslí uši a vyvinutý smysl pro antilopí skákání pod auta), rozkošní byli čipmánek a psoun.
Zpátky domů jsme cestovali přes louky Tuolumne, které stejně jako majestátní jezera oblasti Hetch Hetchy vyžadují tak dva tři měsíce na dokonalé prozkoumání. Než běloši vyvraždili indiány, kteří v údolí po 8000 let poklidně hospodařili, probíhala čilá obchodní jednání mezi Miwoky z Yosemite a sousedními Paiuty a Kutzadiky od jezera Mono. Mono je nádherný kus země oplývající kromě vodního ptactva a četných dravců (spousta kroužících a lovících káňat páskovaných a orlovců říčních) horkými minerálními prameny a vodou, která z jezera nikam neodtéká, a v níž se tudíž koncentrují sloučeniny síry, chloru a uhlíku (pH vody, která je divně mazlavá, je 10). Proto mi bylo jasné, že klouzavá hmota, kterou se brodíme ke břehu jezera, je sůl. Několikerým ochutnáním krystalků jsem se o tom přesvědčila, načež jsem si přečetla, že závěje soli jsou tak kompaktní díky smíšení s velkým množstvím vápenitého ptačího trusu. Jojo, chutnalo. Aspoň je můj imunitní systém zas o něco silnější. Na další cestu se nabytá odolnost bude hodit.
