Alpujarry jsou hory, které na samotném jihu našeho kontinentu navazují na nejvyšší pohoří Španělska Sierru Nevadu, na jehož překonání nám stačily dva dny. Z cestovatelské bible Lonely Planet jsem zjistila, že onu hodinu cesty mezi nejsevernějším a nejjižnějším místem Alpujar, v serpentinách podél vrcholů impozantních zapralesněných kopců, překonává jen průměrně pět linkových autobusů denně. Lonely Planet však, oproti své obvyklé opatrnosti, v této oblasti doporučovala stopování s tím, že zde žije "početná komunita new age přistěhovalců a přátelských hippies", kteří podle všeho staví každému. Že u toho budou konzumovat lokální vino dulce a cigarety ubalené z marihuany, která zde stejně jako ostatní vegetace dosahuje zhruba dvojnásobných rozměrů než ve studených nedomrlých Čechách, mi došlo, až když jsem seděla v zahuleném přívěsu dvou místních smažek a krouhala zatáčky s občasným opřením vozu o vratké zábradlí nad propastí.
Nejprve jsem z ranních červánků orgivského stanového tábora vyšla na silnici vedoucí nahoru do kopců. Tentokrát jsem ignorovala granátová jablka a nedozrálé pomeranče rostoucí planě podél cest, protože jsem držela půst. Chystala jsem se totiž do nějakých 25 km vzdáleného buddhistického centra O.Sel Ling a na cestě jsem se nechtěla špinit jídlem. Protože chrám byl z mých pěti map zakreslený jen na jediné a navíc velmi nepřesně, jak jsem později zjistila, poponesla jsem se na poslední blízkou civilizační výspu s Francouzem v zářivém buicku, s nímž jsem se tak zapovídala, že jsem se vzpamatovala až o notných pár kilometrů dál, v horské vesničce Pampaneira, nejlepším producentu horské šunky jamon serrano z polodivokých, jen žaludy krmených prasat. Nakoupila jsem jí plno, přes protesty žaludku neochutnala a s holandským párečkem v jeepu, který brzy vystřídala dodávka bez tlumičů patřící hlučné rodince španělských gitanos (cikánů), jsem se vrátila ke katolické modlitebně Eremita del Padre Eterno. Odtud už jsem, s již dokonale rozpukanými rty a sluncem připečená, vyrazila po prašné cestě nahoru. Po pár kilometrech mi poprvé zastavil můj strážný anděl – obrovský Španěl s malinkou hippie manželkou, který mě ten den nabral na různých místech pohoří ještě dvakrát, pokaždé aniž bych mávala, pokaždé, když už jsem vážně padala na hubu. Vyhodil mě poblíž stáda chráněných horských kozorožců a já jsem za tři hodiny došla k cíli, buddhistické stúpě a modlitebnímu centru. Jen o pár tisíc kilometrů dál, v české republice, zrovna umíral můj děda, a já jsem na něj myslela, natažená vedle voňavé buddhistické svatyně věčného odpočinku a smíření.
Ten den jsem toho viděla ještě hodně a následující taky: vedle horských minerálních pramenů lázní Lanjaron ještě podstatně méně medializovanou a o to zajímavější věc – zelené údolí, vzdálené pět kilometrů od civilizace, tu skrývá stanovou, přívěsovou a ruinovou vesničku Beneficio, v níž v okolí potoka žije kolem dvou set věřících, smažek, hipíků, cestovatelů a jejich psů, každý z jiného kouta světa. Komunita chybí na všech mapách (komerční užitek z ní neplyne, tak proč ji tam malovat), ale navštívit ji je nutnost. Takovou alternativu si asi umí představit málokdo: ty lidi totiž nespojuje vůbec nic kromě touhy žít v přírodě, bez peněz, pokud možno poblíž kadibudky, ale zase ne moc blízko, touhy nemuset posílat děti do školy, nemuset pracovat, pokud se člověku nechce, touhy po svatym klidu. A orgivští radní a hlídači přírodní rezervace brzy poznali, že s tím nic nezmůžou, tak tam tu hrstku lidí nechali, ať zkusí zúrodnit prales, což se opravdu částečně zdařilo.
Pokud někdy pojedete do Španělska mimo sezonu zažít toho co nejvíc, vřele doporučuju trasu Málaga – miliardářské letovisko Marbella – žhavé pláže Tarify – horské městečko Ronda – studentský ráj Granada – zasněžené hrany Sierra Nevada – zelená údolí mystických Alpujarras – a znovu malažské letiště. Se stanem, plavkami a teplými rukavicemi, neboť na téhle cestě v říjnu zažijete všechny možné typy počasí. A stopujte, pokud se nebojíte.