Tak nejdřív k Tori: Právě jsem dopsala takovou tu reporecenzi z koncertu pro Rock&Pop a přečetla jsem si recenze na Novinkách a idnes. Nedělám si iluze, že rozumím hudbě, ale hudební žurnalistika na těchto webových serverech není na té nejlepší úrovni, takže přispívám svou troškou do mlejnka. Tori byla v Praze poprvé a připravila si takový ten emotivní proslůvek "vždycky jsem se sem chtěla podívat a miluju Prahu", což jí nikdo nežral, dokud nezaimprovizovala skladbičku s vyloženě chytlavým refrénem "o roku 1989 a co jsem tehdy dělala kdesi v USA, když vy jste tady bojovali za lepší zítřky". Publikum, ve kterém byla dle očekávání spousta Amíků a pohledných mladých feministek, se rozplakalo a roztleskalo.
Tori sice zpívala nádherně a byla rozhodně velmi sexy, ale podle mě taky teatrální a celá šou působila trochu pouťově – kompozice 12 ostrých barevných reflektorů a klavír mi nikdy neseděla. Kapela byla senzační, ale trochu moc nahlas. Jak mám Tori ráda, tak ten nápad s pěti různými charaktery-panenkami na novém albu se mi zdá jako zbytečná kostýmní komedie (a Jarda Švelch říká, že je to berlička pro skládání, aby měla větší manévrovací prostor díky víc povahám, a on to musí vědět, když sám taky skládá). Klavírní komorní mezihra ale byla božská a taky se mi líbilo, že koncert nepostavila na starých peckách a na druhou stranu ani jen na novém albu American Doll Posse, které doporučuju vaší pozornosti, i když já jsem spíš milovnicí Little Earthquakes, protože je takový čistý, jednoduchý a upřímný (jako já 🙂 ).
Ad Vary: Ve Varech je vždycky dobře, když se nezůstává v redakci po půlnoci. Ze soutěžních filmů jsem zatím viděla jen tři – a už předem vím, že určitě přeju ocenění Bardu Breienovi, norskému hezounovi, co režíroval Kurz negativního myšlení. Jsem zatížená na Seveřany a loni moji oblíbenci Fin Louhimies a Nor Joachim Trier, režisér Reprízy, co do Varů přijel s novorozeňátkem, který bylo na diktafonu slyšet víc než on, dostali oba ceny. Kurz je o vozíčkářích a o tom, jaký bullshit je pozitivní myšlení a optimismus. Je to bezvadná komedie, ve které jsou moje oblíbená témata alkoholismu, sebevraždy a psychických úchylek – moc se nasmějete! Dost mě zajímá taky Delirious se Stevem Buscemim, ale na ten si asi většina filmoušků (filmových fanoušků po vzoru Lewise Carrolla a jeho psychedelických veršů z Alenky) bude muset nechat zajít chuť, protože je to úvodní, tj. zadané představení. V doprovodném programu už nebudou zpívat božské Děčíňačky Sestry Steinovy, zato prej přijede s Guločar nějaká Lucie Bílá (3. 7.). Půjdu na česká Pravidla lži a na Angela od Francoise Ozona, kterého mám od Osmi žen moc ráda, na Inland Empire (to je ten nový Lynch) a na dokument o fotografce Annie Leibovitz. A můj nejoblíbenější muž s vypouklýma očima, zmíněný již herec Buscemi, natočil film Interview – to musím vidět! A celou sekci Nový Hollywood. Ani jeden novodobý kovboj mi nesmí utéct!
Pro ty, kteří občas četli moje zápisky z USA: v nejbližších 14 dnech vyjde na univerzitní USA téma můj monstrštyk/majstrštyk v jednom časopisu, který tu kvůli kodexu bloggera nechci jmenovat. Jak ho jen přiblížit, aby mě šéf blogů Adam Javůrek nemusel kárat? Tak takhle: Respekt vyhrál za rok 2006 cenu pro nejlepší ekonomický nebo zpravodajský týdeník. GRATULUJU!!! Kterýpak časopis mohl vyhrát tutéž cenu v katergorii Společenský časopis? Hledej, čtenáři, trhej, Alíku!