Tuším, že ve třech předchozích letech kraloval žebříčku MfD Hradec Králové; že je jeho panování konec, jsem poznala podle toho, že původem hradecký kolega Michal hovořil po celý den neobvykle sprostě a prohlásil, že mu nevadí letošní šesté místo Hradce, ale to, že ty "smrdutý ukoptěný chudý Pardubice" vyhrály. Tak jsem ho upozornila, že je na tom ještě dobře: mé krásné, zalesněné, hornaté malebné děčínské rodiště s nejlepším prostředím pro běžky a se skvělými terény na kolo drží čestné 72. místo ze 77 okresů ČR. Ani to však zřejmě mému milému nepostačí jako důkaz, že je třeba se přestěhovat. Každý máme jiné priority a na to podobné žebříčky prostě nemůžou brát ohled. Když jsem známé, matce dvou malých dětí, řekla, že Praha je v ČR třetí nejlepší okres pro život, rozesmála se – a byl to hořký smích s takovou tou jedovatou tečkou. Asi si vzpomněla na jízdy voňavou a poloprázdnou MHD, na tu přemíru čistých a upravených pískovišť, na množství pražských mateřských školek a na možnost získání obecního bytu pro matku samoživitelku.
Tenhle víkend jsem strávila v Ostravě (53. plac). Jela jsem tam hlavně proto, že mí kamarádi (dokonce i dva z Ústí nad Labem – jako okres 64., což je ta nejšpinavější a nejsmrdutější díra v republice a to uznávají i někteří přeživší rezidenti této ohyzdné stoky) tvrdili, že to musí být peklo a že to znají z Petra Bezruče. Překvapivě jsem nikde nezakopávala o mrtvé a nepohřbené horníky a k snídani jsem nemusela jíst chléb s uhlím (jako Bezručův básnický subjekt v básni Ostrava) – naopak jsem z vyhlídkové radniční věže viděla spoustu stromů a málo smogu a ujistila se o tom, že celá slavná Stodolní ulice není "takový malý Las Vegas", jak mi bylo popisováno, ale pár polorozpadlých bárečků a jeden outletový obchod s dva roky starou kolekcí Tommyho Hilfigera. To radši Ostrava než novostavba na okraji Prahy, říkám si. Kéž by se člověk mohl rozhodovat jen podle těch žebříčků… Prostě si najít 1. místo mezi okresy, koupit tam byt, sbalit se a jet…
I přes tahle trablátka s kombinováním možností získat práci (a taky za ni dostat peníze), potřebou uchránit děti dýmů z místní chemičky a snahou nezbláznit se z cen pražských garsonek, za něž by měl Mostečák (77. místo – někdo musí být poslední) dva baráky, je jedna věc jasná: My Češi máme velké štěstí, že je naše republička tak malá a tak hezky propojená. Člověk může porodit ve Vrchlabí a rovnou tam vychovat děti, na víkendy si koupit jeden Baťův domek v zelené oáze klidu jménem Zlín, pracovat v Praze a bydlet v Řeži pod lesem a vnoučata dovážet babičkám až do dalekého Liberce. Nebo ne?