Bylo nás devět onoho pátečního večera. V sobotu přijede deset dalších, čtyři generace pod jednou střechou. Plus obligátní psi. Líbí se mi, jak se v nově vytvořených skupinách celkem rychle vyjasní role. Strejda po několika pivech začal o své manželce mluvit jako o bytné, i když ta ho ostentativně oslovovala zlato, protože sleduje telenovely a ví, co se sluší ("Di do háje, zlato – a držim ti palce." – "Jaký palce, prosim tě?" – "No aby ses na záchodě trefil a já to zas nemusela utírat!" – "No vidíte," říká rezignovaně strejda: "Musim o sobě tvrdit, že jsem prostatik, jen abych měl omluvu pro těch pár kapek občas."). Teta je bytná, protože je na ni napsaná nájemní smlouva bytu, kde spolu již 27 let spokojeně žijí (živoří, opravil by mě strejda; nebo napiš zkomírají nebo zhasínají). A když chce bratránek od strejdy půjčit auto, musí se ptát jeho ženy, protože strejda mu mezi dvěma cigaretama vysvětlí: "Já jsem jenom šofér, hochu. Psaný je to fáro na ni." Přesto se ti dva jistě vroucně milují – strejda vzal o půlnoci elektrickou lucerničku na prodlužováku a jal se dělat Karafiátova svatojánského broučka, pitvorně poskakuje směrem ke své manželce s vyznáním lásky na rtech. Po straně přihlížející společnosti broukal: "Prosim vás, dyť já už bez ní nemůžu žít…" – "Bez tý kombuchy, co?" zareagoval jeho syn, který nedával pozor. "Prosim tě, on je na tom úplně závislej. Dyť hulí čtyřicet denně a ještě nemá rakovinu! Na tý houbě musí něco bejt!" A dcera mu radí: "Táto, řekni to jí, že bez ní nemůžeš žít!" (ukazuje na matku) "To nemůžu, ta by mi dala, že jsem u toho nepoklekl. A já mám ty kolena v háji…"
Ráno po šesté mě vzbudila jedna z tet, že jdeme na borůvky. I když mě teď budou ochránci přírody nenávidět, vydali jsme se do lesa pěkně po starosvětsku, s dřevěnými hřebeny. Trhala jsem tak poprvé a musím říct, že po těch dvaceti litrech ve třech lidech za hodinku už nebudu chtít nikdy trhat do dlaně; navíc to ty rostliny neničí, když je jeden šetrnej a má dobrou techniku, říká strejda, a navíc to listí stejně na zimu spadá. Taky jsme měli všechny ty venkovské zlepšováky: sklenici od okurek přivázanou špagátem k pasu, plechové bandasky na pařezu… Strejda, ten s pokapaným prkýnkem, si dýchavičně liboval, jak je prima, že všichni starousedlíci pomřeli a mladí jsou líní, takže máme celý borůvkový koberec pro sebe. Jeho švagrová pracující ve zdravotnictví ho promptně upozornila, že brzy zhebne taky, když tak hulí, a já jsem si dovolila projevit zájem o česací hřebeny jako dědictví. Po obědě (měli bychom ražniči, kdyby bratránek nezakopl s grilem a nerozflákal ho – takhle nevím, jak to jídlo dopadne) musím strýce posadit k poslední vůli – přece jen kouří dost…
Když jsem se před týdnem vrátila z varského festivalu, čtyři dny jsem jen ležela a jedla. Pak jsem v rychlosti nabouchala dva články a vypucovala domácnost, načež jsem vyjela sem do Podještědí. Příští týden začíná festival v Uherském Hradišti a já začínám mít dojem, že to s těmi prázdninami a volnem trochu přeháním… Všem svým přepracovaným příbuzným odpovídám na otázku po svém povolání, že jsem na volné noze. Podezírají mě z lenosti a nechápou, že v sudetech prostě nikdy nebudou takové platy jako ve stověžaté matičce (pro mě spíš adoptivní macešce). Psaní pro ně není práce – to už si mě víc váží za meruňkový koláč, který jsem upekla a jehož životnost byla nižší než pět minut. Ale jsem moc šťastná, že pořád ještě existuje místo, kde si člověka váží za to, kolik načeše košů jablek a ne za to, kolik klik musel vyleštit, aby získal místo zástupce místoředitele dočasného úseku někde v zaplivané firmičce sídlící na Praze 15.