Při tvorbě článku o ženách ve vědě (ta práce se táhne jak glumí hlen; myslím opravdového Gluma, ne Vás, Glume) jsem zjistila bokem spoustu zajímavých informací týkajících se tohoto lepšího, rozumnějšího a vývojově zcela jistě vyspělejšího pohlaví. Neurofyzioložka prof. Eva Syková mi třeba potvrdila, že ženy opravdu díky specifickému ustrojení mozku disponují schopností/chorobou zabývat se v jeden moment více myšlenkami nebo činnostmi. Mezi kojením a přebalováním přemýšlejí, jak budou v noční laboratoři kultivovat viry, až zítra přijde paní na hlídání, a naopak následující den nad zkumavkami konstruují hororové vize chůvy držící dítě za patu a vztekle s ním mydlící o zem. V prvním případě jim multitasking práci ulehčuje a šetří čas, druhá je zosobněním ztížené možnosti soustředění. Další typický rys je třeba žehlení u televize – mamča žehlí, sleduje u toho Lost a ještě stihne přemýšlet o zítřejším nákupu, to vše bez generování chyb. Naopak, pokud by nežehlila nebo nevykonávala při sledování televize jinou činnost, dostavil by se pocit viny (viewing/watching guilt), jak jej popsal před dvaceti lety britský mediolog David Morley. (Zatímco chlapi můžou televizi sledovat jen tak, bez ničeho, ženské u toho mají nutkání vykonávat libovolnou domácí práci, neboť se nedokáží zbavit pocitu, že musejí makat, poněvadž domácnost je na jejich bedrech a dělení soukromé a pracovní sféry, tedy placené a neplacené práce, pro ně neexistuje, tvrdí zhruba Morley.)
Ve výše popsaném případě žehlení je multitasking určitě plus. U mě se však tenhle rys projevuje jako chronická obsese a neschopnost soustředit se. Jakmile musím řešit víc problémů najednou, doslova zpanikařím, těkám od jednoho k druhému a nedokážu přijít na kloub ani jednomu. Nenechte se mýlit, tohle není jen obyčejný stres; nebo je to nějaká jeho zmutovaná podoba, k níž se přidají zároveň příznaky posttraumatického šoku, podchlazení a rané fáze těhotenství. Jedna moje kamarádka má stejný problém, komplikovaný navíc tím, že problémy vidí tam, kde nejsou. Obě se budíme uprostřed noci a roztáčíme bezmocně kola osudu – neschopné myšlenku udržet a neschopné myšlenku opustit, jako odpůrkyně léků a pilulí obzvlášť bez možnosti pozřít prášek na uklidnění/usnutí převalujeme se do sedmé ranní, kdy totálně vyčerpány usínáme alespoň na půl hodinky, než nás vzbudí řevem sousedovy slepice.
Stejně jako se těžko zbavíme dělohy, menstruace nebo sekundárních pohlavních znaků, nedokážeme odbourat ani myšlení na paralelních cestách. Možná bych měla brnknout profesorce Sykové a zeptat se, jestli stejně jako prášek na oddálení měsíčků neexistuje něco (nejlépe tekutého nebo šumivého, ať to aspoň nevypadá jako tableta), co by svedlo přítoky přemýšlení do jediného veletoku bez vedlejších ramen a pokud možno bez meandrů. Protože jinak tu zkoušku neudělám, článek nenapíšu, na dovolenou neodjedu, večeři nedovařím, telefon nezvednu a úplně zešílím!!!
Sakra. Děkuji za pochopení. Musela jsem to někomu říct…