Do Hradiště především jezdí úplně jiné publikum než na festival do Karlových Varů. Tihle obatikovaní dredaři a neuvěřitelně osobitě oblečení studenti všech filozofických fakult, co jich Čechy a Morava dají dohromady, zásadně nepřekračují třicet let, na Wenderse a Bergmany tolik nechodí, protože je na rozdíl ode mě dávno znají, a naopak se vrhají po hlavě na Brazilské uhlíře a další dokumenty. I když byl v organizaci a technice trochu zmatek (abych to upřesnila – odjela jsem už v pátek, dva dny před koncem; třeba byly pro poslední dva dny mouchy i masařky beze zbytku vychytány, jak už to tak bývá), nikdo se nerozčiloval. Vadné titulky a na poslední chvíli prohozené projekce byly kvitovány s úsměvem stejně jako neexistující, ačkoli avizovaný simultánní překlad do angličtiny. I když Will Tizard z losangeleského filmového časopisu Variety se po několika filmech a workshopech pouze v češtině už moc nesmál… Je to prostě malej českej festiválek, taková roztomilá školička. Co je malý, to je hezký – nebo co je český, to je hezký? Platí asi obojí.
Snad ještě víc než vynikající výběr filmů mě ohromilo chování místních. Poslechněte, všichni víme, co jsou Pražáci zač – jak ohrnujou nosy, jak neumějí řídit, jak se chvástají atd. Skopčáci jsou uřvaní a z Nora aby člověk každé slovo páčil, že jo. A Moraváci jsou veselí a družní, laskaví a srdeční, vždycky nápomocní a upřímní. To je ložený. Ale jak hodně, to jsem vážně netušila! Až když jsem přišla do masérského salonu přímo proti Klubu kultury. Sympatický chlapík vzal mě i kolegu bez objednání, předvedl báječnou hodinovou masáž a kamarádovi diagnostikoval hnuté krční obratle, které bleskurychle "napravil", a naúčtoval si 192 Kč. Dohromady! Včetně nápojů, samozřejmě! Nevěřili jsme svým očím – a on že prý máme třicetiprocentní slevu jako všichni účastníci LFŠ a kdesi cosi! A odmítl přijmout padesátikorunu spropitného a nepustil nás, dokud kamarádovi nevysvětlil, kde přesně v Praze hledat odborníka na Dornovu metodu masážní terapie.
A ty číšnice! Ve všech restauracích úsměvy, radost z lavic a židlí plných lidí, příjemná hudba… Pražská odbarvená bloncka by byla zaručeně naštvaná, že ji hosté toužící platit po půlhodině čekání vyrušují uprostřed rozepsané esemesky, zato hradišťské holky se vám omluví, že jste museli půlminutku čekat. A asi nikdy nezapomenu na to, jak jsem zaběhla do jednoho sportu pro létající talíř frisbee a prodavač nejenže se mě zdvořile zeptal, co bych ráda, a s lítostí přiznal, že toto zboží doprodal včera, ale navíc mě bez zbytečných průtahů poslal rovnou KE KONKURENCI, která talíře ještě má! Aniž bych se ho ptala, protože mi bylo jasné, kam by mě asi poslal… A on ke konkurenci. Tomu říkám péče o zákazníka!
Až příští rok pojedu do Uherského Hradiště znovu, budu doufat, že všechno zůstane úplně stejné jako letos. Po Varech pokaždé přemýšlím, co by mohlo být lepší – ale v případě LFŠ mě nic nenapadá. K akcím jako tahle občasné chyby v překladu, opožděné začátky filmů a problémy se zvukem patří. Smokingy a róby z varských Puppíků by se možná občas zatvářily trochu opovržlivě, ale hradišťský divák-inteligent zvládá chaos a nejspíš by se mohl cítit uražen, kdyby bylo všechno perfektní.