Včera mě k tomuto přemýšlení inspiroval známý, který mi v dopise napsal mj. "doufám, že se máš ve Státech prima a pod tlakem amerikanizace si stále ještě uchováváš osobnostní integritu Středoevropanky". Sakra, co to znamená? Jestli to znamená, že recykluju, v jednom kuse čtu, cvičím a trávím čas v muzeu, tak to jo, ale to tu dělají všichni. Ovšem znamená-li to, že jsem nepropadla konzumu, že se nepřejídám, že jsem se neadaptovala na zdejší otřesnou pracovní morálku "dělám, dokud nepadnu" a že se mi ještě při snídani netřesou ruce, protože i večerní jóga je tu náročná asi tak jako ragby, to to prr. To už jsem asi svoji osobnostní integritu Středoevropanky ztratila, protože se cpu a nakupuju jak o závod (to je důsledek obsahové analýzy U.S. Cosmopolitanu; jsem sama sobě psychoterapeutkou, ale dokážu jen diagnostikovat příčinu; důsledek, tedy prázdnou peněženku, zatím změnit neumím), i když v Česku celý ten proces nesnáším, a hlavně osvětlení v kabinkách, při kterém vypadám jako stoletý stařec a hluchý pes dohromady. Snad po návratu tu "integritu" zase najdu…
Myslím, že vyhraňování se vůči subkulturám nebo národnostním/etnickým skupinám (v USA typicky Asiati jsou pilnější, černoši jsou líní, blondýnky jsou blbé, sportovci mají místo mozku tretry) asi má něco do sebe a musí být kulturně nebo historicky podmíněno. Byl by zázrak, kdyby všechny ty španělské siesty nevedly k totálnímu zlenivění celé Andalusie nebo kdyby dlouhé islandské zimní večery nenavodily nutnost šíleně se opít, protože co jiného dělat v patnáctihodinové tmě. Generalizace a obroušení hran v charakteristice okolí taky pomáhá k udržování osobnostní stability – když jsem někde sama, nejprve potřebuju prozkoumat to, co mě obklopuje, a pak se tomu přizpůsobit. Takže vypozoruju zásadní rysy skupiny tak, že zprůměruju vzorek populace, který mám k dispozici, a tím dojdu k jednoznačně zkresleným výsledkům, které navíc vztahuju k sobě osobně, takže dochází k dalšímu zkreslení (co mně u lidí připadá jako uzavřenost, může být pro tichého kamaráda Oldu vřelost atd.). Přesto myslím, že to tak nějak funguje, že americký a evropský životní styl se hodně liší.
Moje šéfka na Princetonu, paní profesorka Fried, se se mnou nedávno bavila o výchově dívek v USA. Ty chudinky jsou odmala úplně separované od kluků: když jde v Česku mateřská školka na procházku, chlapečci se drží s holčičkami za ruku, protože ještě neobjevili svou genderovou identitu (na doktora si budou hrát až za rok za dva). V USA musí dvouleté holčičky nosit vrchní díl plaveček, aby nepobouřily okolní kloučky, musí si hrát s panenkami a nosit růžové věci. Ve škole se jim říká, že jsou mizerné na matiku, a ony to předem vzdají (jako kdysi já, jenže já jsem opravdu neskutečně mizerná na matiku). Nepřímým důsledkem genderové izolace je třeba fakt, že v USA vychází ročně několik knih o ženách ve vědě a na všech přírodovědných odděleních univerzit se pozitivně diskriminují ženy, pro něž jsou vypisována speciální letní soutředění, kde mají (bez účasti kluků, aby se proti nim nemohli vyhraňovat) zjistit, zda (nebo spíš že) jsou na tu fyziku opravdu dobré. Půlce z osmi Ivy League univerzit šéfují ženské, dokonce i ředitelka Harvardu je žena. Když nastoupila na své místo šéfka Princetonu, začaly prý do školy chodit tak nenávistné dopisy od studentů i absolventů (typu: to tu teď budeme mít dívčí školu nebo jako co?), že se musela ustavit další speciální komise (s pořadovým číslem cca 4484) proti diskriminaci.
Zacházení se ženami samozřejmě není jediná věc, kterou se USA liší od Států. Ačkoli se na Východním pobřeží v civilizovaných městech recykluje, tento proces není zdaleka tak masový jako v Evropě a dnes už i v Česku (s výjimkou černé Ostravy, sorry, Oldo, ale tohle musíš uznat). Lidi tu běžně používají plastové nádobí, aby nemuseli žádné mýt, a taky se plýtvá jídlem, což nesnáším. Konzumerismus tu dostoupil vrcholu a v dotazníku vám jako jedno ze svých tří hobby univerzitní studentky často explicitně jmenují i spaní, jídlo a nakupování, což by si u nás intelektuálky asi netroufly. Jo, taky se tu nekouří, ani v hospodách, což je krásné. Nikde žádné vajgly, nádhera. Všichni se tu smějí a říkají To jsem ráda, že jsem se s tebou mohla seznámit; na druhou stranu jejich fráze Jaksedneskamámepaninko už mi leze na nervy, neboť stejně nikdo nečeká odpověd a mluvčí tedy onu otázku vysloví během dvou sekund, takže mu navíc není rozumět.
Tak, to je pro dnešek všechno. Příští týden jedu opět do NYC a taky obhlídnout baráky Franka Lloyda Wrighta do Buffala a omrknout Niagaru, zcela neromanticky sama (pokud mě nezíská jako výkupné nějaký gangsta kolega v nočním spoji Greyhoundu). A taky z Česka přijede PhDr. Denisa, nejlepší fashionista pod sluncem, takže budeme společně na dolním Manhattanu probírat Barthesovu knihu Language of Fashion a Wolfové Beauty Myth (obě jsem si tu pořídila) a demonstrovat na příkladech v praxi. Měla bych si na ty hadry koupit další batoh. Ale jedině od Marka Jacobse 🙂 Jsem přece v Americe…