My Češi jsme oproti všem stereotypům opravdu dobrodružní tvorové. Po čtyřiačtyřicetiletém komunistickém zarachu cestujeme jako o život a čím dál víc: ČTK uvedla, že letos stráví dovolenou v zahraničí více než čtyři miliony Čechů – když odečtete z celkového počtu Čechů důchodce, batolata a jejich novopečené maminky, zjistíte, že na dovolenou "venku" dosáhne v produktivním věku téměř každý. ČTK dokonce tvrdí, že třetina z oněch čtyř milionů vycestuje tento rok za hranice víckrát než jednou.
Do téhle kategorie chronických cestovatelů patřím já a moje maminka. Ona má ráda moře a teplo, já mám ráda všechno, co je cizí. Ona jezdí s kámoškou a s cestovkou na Krétu a na Korfu za antickými památkami, zatímco já podobné antické památky obdivuju jako jediná zpocená ženská v dodávce natřískané voňavými "fresh" muslimy, kteří přistoupili v přísaharském El Jemu. Obě to nejspíš děláme dobře, s ohledem na svůj věk. Ovšem pokaždé mě zneklidní všechny moje kamarádky, co si berou na "lehací" dovču lak na nehty a místo čtení průvodce Lonely Planet luští v luxusní kavárně sudoku. Nevím, jestli je OK, když člověk jede za hranice a chová se jako v muzeu – nedotýká se kultury, nežije s místními, chodí kolem nich jako kolem vitríny a přiveze spoustu fotek, na kterých je on sám v popředí a dav turistů v pozadí. Nevím ani, jestli je OK, když člověk jede bez peněz stopem do Itálie, zapíchne to těsně před Benátkami, protože ani neví, že tam jsou, a po obtížném návratu domů mluví o skvělym zahulení, bomba párty a nějakých věžičkách, ke kterým se mu už nechtělo jet. A nejspíš to nedělám dobře ani já: zuřivě pročtu průvodce Rough Guide, vyberu ty nejstrmější vrcholky, nejhlubší prohlubně a restaurace s nejlepšími místními specialitami a každý den mé tzv. dovolené představuje stejně počmárané okénko v diáři jako můj běžný pracovní den v Praze. Když jsme se letos flákali po Tunisku, trávili jsme každý den v jiném městě, nafotili jsme sto fotek (na třech z nich dokonce figuruju, takže potomci jistě poznají, že jsem to zažila na vlastní kůži právě já) a jedli jsme výhradně v zaplivaných kuřárnách, kde nemluvili ani francouzsky, a přesto jsme vždycky měli krásný jídlo a s personálem jsme si výborně rozuměli.
Mám pocit, že existují dva extrémy – 1) lidi, kteří na dovolené potřebují ležet, pokud možno nevnímat cizost země, kterou právě okupují svými kufry a plážovými lehátky, kteří nechtějí slyšet cizí jazyk a velmi riskantně se halasnou češtinou vyjadřují o domorodcích jako o špinavých tlustých čmoudech, netušíce, že sposta kolemjdoucích Řeků pochází ze stejných Domažlic jako oni sami. A 2) lidi, co potřebují cítit nebezpečí pokud možno všude, jako Emma, která v devatenácti opustila Skotsko, sama se vydala na dvouroční cestu po Asii a skončila někde v bufáči v Chile, když seznala, že už nemá ani floka so it's time to go home. Tyhle lidi mám radši. Bohužel mezi ně patří i můj milý, který si v dětství naplánoval roční asijskou odyseu s kamarády a odjíždí za tři týdny. Na rok. Bez kufru i bez průvodce. A je po svatbě 🙂
Každopádně se těšte na další články z ciziny – po tom, co to na blogu Respektu chlapi rozjeli s Japonskem a státem New York, nastupuje mladá generace zuřivých cestovatelek se zápisníčky omrzlými z Mulhacenu (cca 3500 m. n. v.) a flekatými od jamón serrano!