Reklama
 
Blog | Kateřina Kadlecová

Ženy jsou z Marsu… a chlapi z pekla?

Hodně dlouho mi nedocházelo, že muži a ženy nejsou především lidmi, tedy dvěma podmnožinami jednoho celku, ale že jsou primárně muži a ženami, velmi ostře oddělenými množinami. Když mi ve Finsku sbormistr Jaako (a nejen on) vyprávěl, jak jsou finští chlapi křehcí, nevýkonní, osamělí a parazitující na svých zdatných a silných manželkách, myslela jsem si, že jde o severskou raritu a že v české společnosti muži a ženy spolupracují, podporují se, žijí v kvalitních vztazích. Jojo. 

V posledních dnech se pod vlivem rozvodů, rozchodů, problémů a nechtěných dětí v mém okolí snažím nastudovat beletrii a populární literaturu o vztazích žen a mužů. Zdá se mi totiž, že se zároveň s emancipační vlnou, která ženy nese na svém hřbetu výš a výš v ekonomice a ve veřejné sféře vůbec, neposiluje také role ženy ve vztahu. Kdokoli o tématu mezilidských (spíš mezipohlavních) vztahů začne psát, nereferuje o idylkách a nepopisuje ten relativně klidný stav věcí, jaký znám z domova. Od románů Vaculíka a Procházkové přes Berkovou, o Růženě Svobodové nebo Karolině Světlé nemluvě, je v próze (a také v životní próze zmíněných autorů) zřetelné, jak ženské trpí a muži jedou vesele dál, neohlížeje se nalevo ani napravo. Pokud tedy nejsou hlavní hrdinkou otráveni, vykleštěni nebo do bezvědomí poníženi – taková situace však v románech i v životě nastává velmi zřídka. 

Abych to neviděla jen z holčičího úhlu pohledu, půjčila jsem si knihu O čem sní muži dokumentaristky Olgy Sommerové, feministky a intelektuálky (takže pro vyváženost pohledu hned dvojí zlo, já vím). Deset mužů zde odpovídá na otázky po vztahu k matkám, ideálu ženy a vztahu k opačnému (v rámci zachování proporcí v jednom případě i ke stejnému) pohlaví atd. Samozřejmě jsou to chlapi vyvolení autorkou a její známí, s nimiž si ve většině případů tyká, takže nelze čekat názory IV. cenové skupiny typu "k ženě patří jen tři K: Kinder, Küche, Kirche" – těm Sommerová prostor nedává. Ale mně nejde o to, dokázat, že ta knížka je tendenční; spíš chci upozornit na to, jaká je v ní i přes velmi tlustý nános ideologie pravda a jak je sebepojetí mužů jednolité: prakticky všichni sami sebe nebo muže obecně popsali jako necitlivé domýšlivé sobce, profesorem filozofie Machovcem počínaje a novinářem, duchovním nebo studentem konče. Stejně tak ženy ve všech třech svazcích knih O čem sní ženy (poslední z nich pod titulem O čem ženy nesní) dělají totožné archetypální chyby a chovají se kvůli lásce jako pipiny, bez ohledu na množství dětí, rozvodů a zkušeností nebo počet akademických titulů.

Je to legrační. Vždycky mě zajímalo, jak můžou fungovat horoskopy; jak je možné, že určitá skupina lidí narozená dejme tomu v dubnu je stejně paličatá, hádavá, průbojná, pracovitá. Nedokážu uvěřit na konstelace planet a postavení měsíce, tak si říkám, že asi hraje roli to, v jakém věku v těch prvních, z hlediska vývojové psychologie nejdůležitějších třech letech prožívá miminko zimu, kdy zažije svoje první léto atd. A teď, šestadvacet let po svém narození, navíc přemýšlím nad tím, že není možné, aby chlapy a ženské oddělovala jen odlišná výchova, separace do dívčích/chlapeckých škol, modré a růžové svetříky nebo biologické pudy. Tam musí být ještě něco, co se děje těch devět měsíců v matčině břiše. Pane Vlasto Marku, vy tomu rozumíte; kéž byste napsal článek, kde mi to vysvětlíte.

Reklama