Podle odhadu Českého statistického úřadu se počet vícečlenných nerodinných domácností a domácností jednotlivců bude zvyšovat tak dlouho, až se z dnešního průměrného počtu členů v domácnosti 2,33 dostaneme v roce 2030 na 2,10 a pak v těch prázdných bytech umřeme nudou. V mnoha článcích o Londýně najdeme informace o yuppies (mladí městští profesionálové, lépe řečeno dostudovaní ambiciózní lidé, kterým maminky odmítly nadále vařit teplá jídla a vyšouply je z Mama-Papa hotelu; menšina snad odešla i sama a dobrovolně, ale když vidím samostatnost dnešních mladých českých mužů, moc tomu nevěřím) – bydlí sami a zůstávají do pětatřiceti svobodní a bezdětní. V Praze člověk bezprostředně po dokončení studia nemůže začít bydlet sám, pokud se mu z platu absolventa nechce ukrojit minimálně 9 000 za byt. Takže si najde někoho do páru nebo do trojice.
Kamarádi to většinou řešili dohodou se spolužáky: pronajali si úhledný třípokojový byt, kam se jich nastěhovalo tři až šest. Párovat se začali až posléze. Já se párovat nechtěla, protože už spřátelenou duši mám, ale dočasně na jiném místě této planety; i zachtělo se mi exotiky a využila jsem služeb stránek expats.com a spolubydlici.cz, kde jsem si našla sympatickou Němku, studentku Erasmu. Čtyři měsíce konverzace zdarma a teplé exotické večeře mě přiměly, abych tento model zopakovala s další Němkou a Američankou. Když však milá Denise odletěla domů, hledal ubytování můj kamarád. Chlap. A já to vzala, protože jsem nechtěla vařit jen pro sebe a mlčet na sebe s televizí. Jsem zvyklá na kolejní život ve dvou lidech na deseti metrech čtverečních, s jedněmi smíšenými záchody a sprchami pro nějakých 48 lidí na patře a zabahněnou kuchyňkou s nefunkční lednicí. Můj nový spolubydlící na to však zvyklý nebyl.
Inkasovala jsem dokonalého mamánka a první týden byl každodenním bojem. Naučte mýt nádobí čtyřiadvacetiletého kluka, vysvětlete mu, jak se vytírá a jak se používá žehlička, a donuťte ho prát na úsporný program v méně než půlkilogramu (mého) pracího prášku. Vysvětlete jedináčkovi, že práce v domácnosti se dělí rovným dílem mezi oba obyvatele bez ohledu na pohlaví a plat (bere asi o třetinu víc než já). Vmanévrujte ho do role, v níž vás bude vítat s famózní večeří a la pan Cuketka (www.cuketka.cz) na naleštěném stole, namíchanou piňa coladou. Ujasněte si hranice přátelství a vzájemně se ubezpečte o tom, že prkýnko se dává dolů, že když se topí, tak se nevětrá, prdění a krkání až na výjimky zakázáno, lechtivé narážky rovněž. Pak si můžete říkat úspěšná žena a nikoli služka nebo host ve vlastním bytě a on si může říkat nový muž (čti: snesitelný muž). A bude to prima spolubydlení, na které snad budete/budeme/budu s úsměvem vzpomínat už ne jako na zkoušku charakteru a tolerance, případně jako na ušetřených 40-70 000 ročně, ale jako na srandovní období bujaré přípravy na dokonalý vztah 🙂
Po pravdě, pořád čekám na to, až tohle spolubydlení někomu z mých blízkých zničí vztah nebo kamarádství, a tipuju, koho ze spolužáků ponorka skosí nejdřív. Zatím si všichni stojíme dobře a nemůžeme si spolubydlení vynachválit – znám dvě holky, které s tím ani ve třiceti nechtějí přestat a dojíždějí za svými potenciálními manžely do jejich bytů jen proto, aby nemusely opouštět ten společný. Jen mám trochu obavu, že až si můj milý spolubydlič přečte manuál své převýchovy v kárném táboře, budu si muset mojito nadále připravovat sama a prkýnko bude zůstávat věčně nahoře 🙂