Kolikrát už jsem musela obhajovat smysl svého doktorského studia a výzkumu! A kolikrát z toho ho obhajuju sama před sebou! Nevynaleznu lék na žádnou nemoc, nezlepším technologii, která nám zpříjemní život, navíc mají všichni kolem pocit, že mému oboru (třeba "přirozený jazyk" nebo "média") rozumějí stejně dobře jako já, protože ho sami používají a žijí v něm, a neustále mi předkládají své nesmyslné představy založené právě jen na občasném užívání nebo naprostém míjení předmětu mého studia; tyto představy pak musím pomocí teorií složitě vyvracet, zdánlivě abych "jakoby" neztratila tvář. Kéž bych byla chemik zkoumající "coupling particles" (pozor, nikoli "partying couples"), ke kterému každý vzhlíží s tichým obdivem a nábožně naslouchá jeho vysvětlování toho, co vlastně dělá, čemuž sice posluchač stejně nerozumí, ale právě proto ho to tak fascinuje a ani ho nenapadne, aby něco zpochybňoval. A chemik nemusí nic obhajovat mimo své odborné kruhy… paráda.
Na univerzitě ve Státech, kde jsem byla, dostávají všichni studenti magisterského a doktorského cyklu odměnou za své působení na škole cca 2 300 dolarů měsíčně, aby se mohli věnovat výzkumu a v klidu psát dizertaci, aniž by brigádničili v Tescu (resp. ve WalMartu). Přemýšlela jsem, jestli bych to chtěla – a nevím. Můj smysl pro zodpovědnost by mě pak asi donutil, abych na tom fakt neustále pracovala – pod vedením svého přezaměstnaného konzultanta, na fakultě, kam polovina interních doktorandů ani nepáchne a jen inkasují doktorská stipendia, zatímco druhá polovina tam tiše sedí, bádá a čeká na příležitost, které se jim nikdy nedostane, protože chybí společenská objednávka. Vyčkáváme, až se z místa nejdůležitějšího proustologa v zemi přesuneme na druhou pozici (jestli jste dosud neviděli komedii Malá Miss Sunshine, okamžitě to napravte!!!). A zatím Venezuelan Simon na Princetonu dvanáct hodin denně zkoumá přesně dvě stránky nějakého Aristotelova spisu a roli principu animy (tuším) na těchto dvou stranách, o čemž píše disertaci. Zdá se, že o smyslu svého počínání nepochybuje – jeho institut po něm chce, aby přednášel a vedl semináře, platí mu velké peníze a doslova mu vnucuje zahraniční stáže. Takže to všechno asi smysl má, jen někde jinde, mimo ČR.
Mám dojem, že jednotným jazykem vědy by se měla stát angličtina. Kdybych ji uměla pořádně, ani by mě nenapadlo publikovat česky. Kdyby se všechny školní a vědecké práce přeložily do angličtiny, zjistili bychom, že každičká ze Shakespearových postav byla popsána a analyzována tisíckrát – a přesto stále existují studenti, kterým je Shakespeare jako téma práce povolován. Napadají mě jen dvě s ním související témata, o nichž asi napsáno nic nebylo: Jak často a jak dlouho trávil Shakespeare své volné chvíle na záchodě a Shakespeare – syfilitik. Mám dojem, že nejzásadnějším úkolem humanitních a sociálněvědních badatelů je učit; a doufat, že se jejich studenti okamžitě po dosažení titulu magistra vrhnou do praxe a nezmnoží řady všech těch zbytečných doktorandů, mezi něž patřím i já, nebo zbytečných plagiátorů, mezi něž patří …….., ……………….. nebo ………………. (dosaď každý dle svého oboru).
Teď vám řeknu, co mě (kromě plagiátorství a všech těch středoškolských smradů, kteří se mě jakožto dohlížející na přijímacích zkouškách na žurnalistiku bezostyšně ptají, ve které řadě se jim bude nejlépe opisovat) podnítilo k tomu, abych si tady takhle vylejvala srdce a nadávala na to, že všechno už tu bylo. Právě dokončuju jednu větší vědeckou práci a všechno se zdálo být báječné, všechno do sebe zapadalo, celkový obraz problému nabýval stále jasnějších kontur (ano, i klišé je vlastně plagiát) – dokud jsem při závěrečných rešerších nezjistila, že před pár měsíci publikovala jedna šikovná socioložka z Brna studii na obdobné téma, do níž vsadila tak třetinu toho, na co jsem přišla já. Petra prostě použila stejné zdroje jako já, které ji dovedly k stejným analýzám. Trochu mi to připomíná toho pána, který přišel na patentní úřad se svým telefonem pár minut po Bellovi nebo jak to bylo 🙂 No, konec truchlení. Jdu pokračovat v psaní své práce a v doufání, že moje děti budou mít buňky na matiku a manžel bude pracovat v CERN.