Jsem po tatínkovi ornitoložka-amatérka, a kdykoli někam cestuju, hraje pro mě jednu z nejdůležitějších úloh poznávání místních lidí, místních jídel a místních ptáků. Někdy se to zajímavě spojí – např. Taloši, jak říká můj xenofobní ostravský kamarád, na severu Itálie chytají do sítí evropské zpěvné ptactvo, unavené z přeletu velehor cestou na zimoviště do Afriky, a požírají je. Sice máme ptáků v České republice podle České společnosti ornitologické (www.birdlife.cz) cca 400 druhů, ale jsem megalowoman a chci jich vidět ještě víc. Nejčetnější jsou prý u nás pěnkavy – na našem území připadá jedna na každého obyvatele. Vsadím se ale, že 90 % Čechů ani neví, jak taková pěnkava vypadá. Mí kamarádi zpravidla rozlišují ptactvo na čtyři druhy: holub, větší holub, brabec a barevnej brabec. Pokud vám takové rozlišení nestačí a chcete navíc slyšet, jak se z lesa ozývá (jakýkoli pták), doporučuju procházku s nasazenými brýlemi a dalekohledem nebo webové stránky www.ptaci.zde.cz a www.nasiptaci.cz.
Když jsem v Laponsku vstávala a lehala se soby v národním parku Urho Kekkonena, zažila jsem nejhezčí příhodu s ptactvem. Peču si na ohni makkaru (buřta) a najednou mi na ruku přilétne kuukeli (sojka zlověstná, ve skutečnosti je pro lokální lid – Saami – ptákem přinášejícím štěstí). Zatřepe ohnivým ocasem a začne se krmit. Z krajiny pokryté sněhem se zdvihne malá sibiřská sýkorka a sojku mi odežene. K mému překvapení zaujme na prstu místo a sní mi zbytek večeře. Kupodivu usínám po kontaktu s krotkými ptáky šťastná, i když hladová. Druhý den potkávám další krasavce: tetřeva (finsky se to řekne metso, tedy stejně jako "les") a dva druhy bělokura sněžného (kiirunu a riekko, dodnes nevím, která z těch obézních bílých slepic je která, i když jsem je ještě párkrát zahlédla drancovat kosodřevinu v Alpách). Stopuju je a raduju se, že nejsme v divočině sami.
Můj nejoblíbenější pták je harpyje (tu mi teď odstranili z pražské ZOO, takže už v Česku asi není k vidění, jen na ilustracích v knížkách starých řeckých bájí nebo filmu Ronja, dcera loupežníka; harpyje bydlí v pralesích Jižní Ameriky, chytá opičí mláďata a má větší prsa než většina českých ženských) nebo brkoslav severní. Už jako dítě jsem si ze své osobní bible, Ptáků od Waltra Černého, zamilovala právě jeho; harpyje k tomhle atlasu není. Brkoslávek má šešulku a barevné voskové pruhy na křídlech (proto se anglicky jmenuje waxwing, voskové křídlo; finsky tilhi, což prý neznamená nic) a vypadá jako narůžovělý papoušek. Byl to první z mnoha ptáků, kteří mi ve finské Jyväskylä pokadili kalhoty nebo jinou část oděvu. Občas létají v malých hejnech přezimovat do Česka, kde spasou všechny červené bobule. Loni jsem je takhle potkala u nás v Modřanech na procházce – seděli u fotbalového hřiště, a jak byli zkrotlí z liduprostých sněhových plání, nechali se pozorovat z několika kroků. Stejně jako králíček, nejmenší český ptáček, který sedává na borovici před naším oknem a drze mi kouká do talíře, když snídám. Mimochodem, o králíčkovi i ostatních českých ptácích psal už ve 14. století slovníkář Klaret (Bartoloměj z Chlumce) ve své Ptačí zahrádce – knížku veršíků i kratší prózy s ilustracemi Adolfa Borna seženete snad ještě někde v Levných knihách.
Zanedlouho jedu na dva měsíce do New Jersey. Přemýšlím, zda mám dřív zhltnout průvodce USA Lonely Planet, nebo knížku American Birds of Prey. Nakonec se rozhoduju, že mě víc než Niagarské vodopády zajímá kondor a orlosup. Za čtvrtrok strávený kdysi v americké Virginii jsem je příliš zblízka neviděla, na rozdíl od přidrzlého rudého kardinála, který na rozpáleném chodníku kličkoval mezi šváby. Jo, a taky slavíka modráčka s barevným terčem pro střelce na prsou jsem viděla. A ještě teď v Andalusii zelené papoušky, asi alexandry, kteří se přes moře přiletěli najíst z Maroka.
Jak tohle ukončit? A je to vůbec blog? Jestli ne, tak teď aspoň víte, že mám moc ráda ptáky.