O muzice a jaká byla psát moc nemůžu, to jsem slíbila jinde. Napíšu o atmosféře; nedělejme si iluze: kdo dneska chodí na koncerty kvůli hudbě? Já, vy… a to je tak všechno. Jen upozorňuju, že se mi obě sólová alba Stefaniové (Love.Angel.Music.Baby. a loňské Sweet Escape) líbila asi víc než kritikům… i když na časy, kdy teď už skoro čtyřicetiletá supersexy mamča nahrála s No Doubt Tragic Kingdom, asi budu navěky se slzama v očích vzpomínat. Šla jsem na Gwen z čiré nostalgie – a byla jsem tam pomalu nejstarší. Je fakt, že jsem se opírala o mantinel v prostoru nejlevnějších vstupenek na stání, kde byli potenciálně diváci nejméně movití, tedy hlavně mladí. I když měli nejlevnější vstupenky, podupávali v pumách a najkách, případně v takových těch kožených láptích s manžetou, co nosíval Robin Hood a co je teď budou nosit zřejmě všichni. Gwen je totiž nejen zpěvačka, ale hlavně trendsetterka, pokud jde o módu, a návrhářka (její labely L.A.M.B. a Harajuku Lovers jsou v ČR k nedostání, v případě zájmu zkuste e-bay nebo let do N.Y.). Takže se mnohatisícový dav, tvořený nejspíš hlavně pražskou zlatou mládeží (soudě dle výslovnosti, výraziva a padělaných hnusných kabelek od Vuittona, do kterých se u nás na venkově nedává už ani ztvrdlý chleba pro králíky), hodil do gala, kdyby si někoho Gwen třeba vytáhla na pódium, což se po dvouhodinové šou také stalo. Zakryla jsem si výhled na chlapce ve svetru Replay svou právě rozečtenou knihou No Logo od světové ženy-intelektuálky číslo jedna Naomi Kleinové, která na pěti stech stran píše, že značky jsou špatné, reklama je špatná a svět je nelítostnej a zlej, v čemž má pravdu. Gwen v jednom ze svých titěrných kostýmků vyběhla na pódium až hodinu poté, co skončila průměrná předskokanka, takže jsem v klidu dočetla kapitolu Trh orientovaný na mládež a cool marketing.
Praha byla pro Gwen a její multikulti tým muzikantů a tanečníků (pokud jsem si dobře všimla, objevili se mezi cca dvaceti lidmi na pódiu dva běloši) poslední štací sedmiměsíčního turné Sweet Escape. Obdivuhodná žena, která vytřískává peníze na všem možném, ale vůbec nevypadala utahaně. Takhle dynamický koncert jsem už dlouho nezažila. Nejhezčí bylo, když ta čtyřicetikilová holka lítala po tribunách a zpívala mezi lidmi, nebo když před písničkou Hollaback Girl (dobře vystihující fenomén girl power ve smyslu Nejsem žádná holka vodvedle, tak se vo mě nevotírej, voe) zařvala s brilantní výslovností českou větu "Kde jsou všechny moje holky?". Mezi kousky vyprávěla o tom, jak vzala synka na procházku na Karlův most a jak nám všem závidí, že bydlíme v tak krásném městě (pro obyvatele Brna: tím zřejmě myslela Prahu, hloupá), a pak došlo na nejdojemnější, nejtrapnější a nejšílenější okamžik koncertu:
…
…
Doufám, že se mi to podaří vystihnout.
Přímo před pódiem stál kluk, kterej měl 20. narozeniny. Aspoň to stálo na velký lepenkový krabici, kterou pořád ukazoval kameře. Zpěvačka mu chtěla udělat radost, vzala mu z ruky foťák a že se pro něj vyblejskne. Jenže se jí to nějak zaseklo. Zkusila třikrát zmáčknout spoušť a pak pozvala chudáka kluka na pódium. Objal blonďatý fetiš a třikrát zmáčkl spoušť. Zase nic. Celá hala napjatě sledovala pětiminutový boj člověka s technikou, než kluk (bez fotky) celej roztřesenej slezl. Myslím, že jsme mu tu zatracenou smůlu i tak záviděli. Jedna věc je znemožnit se před narvanou Sazka Arénou a druhá je obejmout párkrát Gwen. Ta pak dvakrát přidala a šlo se domů.