Reklama
 
Blog | Kateřina Kadlecová

Smysl života ≠ 42

Když jsem byla malá, chtěla jsem uvěřit v Boha, protože mi připadalo, že je pak všechno děsně jednoduché. Teď když mají stranicky organizovaní křesťani ve svém čele Čunka a mezi příbuznými homosexuály a navíc je každý nutí, aby se vyjadřovali ke skandálům v církvích, víra už tak jednoduše nevypadá. Můj smysl života se dnes blíží spíš číslu 42, jak jej vygeneroval kdesi na konci vesmíru počítač Douglase Adamse, než životu v Kristu. 

Bylo mi tak 15 a zabouchávala jsem dveře před nosem všem jehovistům v naší čtvrti, když mi vnucovali Strážnou věž. Ne snad, že bych si nechtěla číst "bohatě ilustrované sešity o zvířátkách (a Bibli, dodávali tišším hlasem subliminálně)", ale na stránkách bylo tolik pravopisných chyb, že se mi chtělo řvát Probuďte se! Ve škole jsem smysl života neviděla, i začala jsem chodit na adventistické sedánky organizované panem Pepou. Všechno, co říkal o desateru, mi připadalo prosté a jednoznačné. Chodila jsem každý týden. Ale má nově nalezená jistota a víra neměla dlouhého trvání: na posledním večeru s Bohem měli pilní frekventanti kurzu dostat krásnou Bibli v lichotivé kožence. Jana, která vždycky před koncem přednášek o Bohu odcházela na víno do hospody, Bibli dostala, ale na mě se nějak nedostalo. Možná mě adventistický pánbu zkoušel prostřednictvím svých prostředníků a při příští příležitosti by mi nadělil manu nebo něco, co se jí v mých očích blíží (tehdy to byly tuším tenisky Nike, vyrobené malými dětmi v nějaké filipínské robotárně), ale já ho měla v tu ránu dost. Když nedokáže být spravedlivý v takovýchhle maličkostech, není třeba se divit, že po Rwandě lítají vzduchem děti bez rukou. Bůh pro mě přestal existovat a jemu na vztek jsem si začala v knihovně půjčovat voluntaristy a bulvární časopisy.

Snažila jsem se pak najít smysl života v práci. Jenže pílí ty "malé šedé buňky", jak říká pan tučňák Hercule Poirot, nenahradíš, a já jsem nedokázala vyniknout. Na dobré škole ve Státech jsem navíc zjistila, že nikdy nebudu nejlepší, dokud neostříhám svůj společenský život na dvě minuty (hromadné čištění zubů ve společné laboratorní umývárce), a taky že se v prostředí intrik a malosti vědecká práce dělat nedá. To jsem tedy zjistila až po návratu do ČR. Zde jsem se vrhla na přípravu dalšího čísla oficiálního čtvrtletníku Univerzity Karlovy, a když jsem si uvědomila, že už tomu nadšení nevěřím a že velká část idejí z hlav prorektorů je dle mých zkušeností v praxi systematicky likvidována, cítila jsem se jak marketingový pracovník jakékoli běžné firmy, který musí vědomě lhát o zaměstnavatelových kvalitách a ještě mít v rámci teorie kognitivní disonance žaludek a koule na to, aby všem těm lžím věřil. Bůh ani smysl života ve vědě není. Tedy pokud ji nedělá Marie Curie-Sklodowská, jejíž životopis otevřu vždy, když se potřebuju namotivovat k další části své disertace, která zřejmě nikdy nevznikne.

Smysl života (alespoň pro následující dny) jsem našla, když jsem spala minulý víkend na krásné staré faře v Ostravě. Bylo přetopeno a já měla ve svém ajnclíku na zdech pár ukřižovaných soch, kterých jsem se bála, a ještě víc jsem se bála ježíškova pobouření, protože kromě kartáčku na zuby jsem si v pražském spěchu zapomněla i pyžamo a ležela pod duchnou prakticky tak, jak mě pánbůh stvořil, což může být na jednu stranu pro pánbíčka přijatelné, když je to jeho dílo, ale já jsem si připadala v duchu středověké etiky spíš jako nádoba hříchu. Nemohla jsem v cizím prostředí usnout a myslela jsem na teorii ultimátního sobectví, kterou mi kamarád ozřejmil na koncertě kanadského subpop rocku Handsome Furs: člověk beztak všechno dělá proto, aby si sám před sebou připadal dobře; a to je smysl života. A já chtěla, aby všechno začalo zase dávat smysl a abych se cítila dobře i po přečtení Bez loga od Naomi Kleinové, která mi opět připomněla, že recyklovat nestačí a že bych měla začít aktivně protestovat proti všemu bezpráví, co se kolem mě děje (a vyházet půlku svého šatníku, protože ti idioti Klein, Lauren, pan Adidas a spol. dělají ze života peklo statisícům Asijců ve sweatshopech).

Reklama

To, co můj mozek vygeneroval té noci, už zřejmě prezentovala Halina Pawlowská nebo jiný podobný myslitel své doby. Natolik je to primitivní. Ale já nad tím přemýšlela dlouho a je to po šestadvaceti letech zase něco, čemu dokážu věřit a co mně připadá ve světle toho svinstva, ve kterém žijeme, logické. Tady to je:

Smysl života pro silnější jedince je přežít, pro ty slabší odhodlat se k sebevraždě.