Jon Stewart je chlápek, který začínal po barech jako komik. Teď má už osm let vlastní šou (The Daily Show, která se však bohužel nevysílá denně) na americké soukromé televizní stanici Comedy Central a letos dostal jako každoročně zásadní TV cenu Emmy. Mí východopobřežní přátelé tvrdí, že je jeho pořad podstatně relevantnější a důvěryhodnější než zpravodajství na CNN (které už, přiznám se, nesleduji, protože Jonovi nezávislí odborníci mi přijdou o dost kvalifikovanější). Stewart & Co. většinou zesměšňují nepřítomné republikány, ale nedávno to schytala i prezidentská kandidátka za demokraty Hillary Clintonová. Ta se před sérií rozhovorů s novináři zřejmě trochu zapletla s Dry Martini a řadou dalších koktejlů a na otázky žurnalistů po své plánované reformě zdravotnictví (vsadím se, že její nejoblíbenější film je Moorův dokument o U.S. zdravotní antipéči Sicko) odhalovala s divokým řehotem jen dobře udělaný chrup, nikoli však myšlenky, které změní U.S. k lepšímu. Ke konci Daily Show se zahraničními vstupy z Iráku a rozkošným hudebním doprovodem (v poslední době hlavně rap – zdá se, že černoch Larry Wilmore s oficiální funkcí "Senior Black Correspondent" začíná Jonovi přerůstat přes hlavu :-))) zve Stewart do studia vědce, blázny a politiky, kteří napsali zajímavou knihu nebo mimořádně nablblou biografii nějaké popkulturní hvězdy, a dává jim šanci vysvětlit Američanům, že by měli začít znovu číst (právě tu jejich knihu). Což mi připomíná, že mě křesťanská televize Noe pozvala jako nezávislou odbornici do debaty o holkách a jejich čtivu. Činí tak kvůli mé monografii Dívky a girls podle českých dívčích časopisů (v tisku). Nebo proto, že vypadám jako teenager, ale na rozdíl od většiny z nich dokážu mluvit na kameru spisovně. Nevím. Doufám jen, že se mě nebudou ptát na mé vyznání. Strážní věž ani Justinu si na cestu do ostravského televizního studia brát raději nebudu.
Kromě Stewartovy šou mám v poslední době ráda jídlo. Dokonce o dost radši než sport. Celé prázdniny totiž byla zavřená má oblíbená pražská studentská dietní menza, tak jsem byla nucena chodit se vykrmovat do Dynama za Národní divadlo. Vzhledem k tomu, že se tam na denním menu (85 – 105 Kč) objevují běžně i krevety nebo platýz, mé chuťové buňky si na chleba se sýrem, který požírám těsně před výplatou (bohužel i dnes), nemohou zvyknout. Vůbec mám pocit, že je zájem o gastronomii v letošním Česku na neobvyklém vzestupu – a to nejen proto, že právě pracuju na editaci nové knihy pařížského zpravodaje ČRo Jana Šmída, která pojednává zejména o burgundském víně. Místo toho, abychom šetřili na nové byty, jak nás nutí zodpovědní rodiče, chodíme s přáteli na humří pappardelle (výslovnost tohoto typu fettuccine zní opravdu paprdel, jako třeba pakůň nebo paryba) k Malé velrybě na Kampu a nemůžeme usnout po tataráku z bubenečské hospody Na Slamníku. Co se to s námi děje? Proč jsem dneska ráno viděla v ranní tramvaji č. 17 dva lidi číst kuchařky a ne noviny?
Myslím, že stejně jako potřebuje americká cuisine i jiná dobrá jídla než jen chowder, corndog a chilli, potřebují české televizní stanice komika aspoň způli tak dobrého jako Jon Stewart (pan Kraus se snaží, uznávám). Za měsíc tedy plánuji zprostředkovat česko-americkou komicko-gastronomickou výměnu; v Kalifornii.